V sobotu 11. prosince 2021 se sešla malá skupina těch nejvěrnějších fantastů kdesi v utajeném klubu na Praze 5 a my jsme mohli být u toho. Za každým rohem číhal zákeřný Omikron, ale my, posílení třetí injekcí, jsme to riskli a vyrazili z Hradce Králové do pošmourného dne. Potkat celebrity fantastického nebe přece stojí za to!

Řeč byla tentokrát hlavně o robotech, neboť právě jim bylo miniconové setkání věnováno, resp. antologii Robot 100, kterou vydalo Argo v roce 2020. Kvůli covidovým okolnostem se nedočkala řádného veřejného křtu, a tak dostali autoři a autorky konečně příležitost promluvit. Mezi pozvanými byli Jaroslav Veis, Vilma Kadlečková, Pavel Kosatík, František Novotný, Ondřej Neff, Emil Hakl, Petr Stančík a Karol Sidon. Každý měl k dispozici hodinu, aby buď pohovořil o své povídce, nebo se zamyslel nad tématem robotů.

Pozvání jsme od hlavního organizátora a editora zmíněné antologie Richarda Klíčníka obdrželi poté, co se mu těsně před konáním akce začal pečlivě připravený program rozpadat. Coby náhradníci jsme za nakladatelství Fortna nabídli, že jednu tu mezírku zaplníme, pokud nebude vadit, že nepatříme do autorského týmu zmíněné antologie, ale do úplně jiné sbírky povídek, kterou tam stručně představíme a která je taky o robotech. Samozřejmě se tu bavíme o Už je to tady. Tato naše malá antologie v žánru real prediction, už třetí v pořadí, vyšla nedávno v září 2021 a jedna z povídek se taktéž odkazuje k Čapkovi, ovšem k jinému kultovnímu dílku, tím ale asi podobnost obou antologií končí. Zatímco Robot 100 se pokouší složit poklonu českému mistrovi u příležitosti 100 let od uvedení R.U.R., partu kolem povídkové mozaiky Už je to tady tvoří stabilní pražsko-hradecké jádro. Tahle malá knížečka, jako i ty předchozí dvě, brnká především na humoristickou strunu, takže z robotů, umělé inteligence a světového hegemona Malý&Slabý si dělá nezřízenou legraci.

Příspěvek na Miniconu jsme představením sbírky začali, a to rovnou ukázkou z předmluvy Františky Vrbenské, která má podobu filozofické rozpravy člověka s robotem. Za nepřítomnou Františku jsem četla já, Zuzana Hloušková, a robůtek, resp. robotí hlava s velmi redukovaným tělem (tzv. ohbot od firmy Picoh), odpovídala. Za tímto technickým zázrakem stál můj kolega Jan Hloušek, který robotovy repliky mistrně naprogramoval a načasoval. Formou prezentace pak následoval exkurz po našich představách, jak by vlastně roboty měly vypadat podle toho, jak se objevily na filmových plátnech, a to od Čapkových dnů po dnešek. Jak se zdá, víc jsme se mýlit nemohli – k supervýkonným zbraním, superchytrým vědcům či superlaskavým pečovatelům mají ty dnešní ještě hodně daleko, ačkoliv jde tento vývoj velmi rychle kupředu a už tu máme první vlaštovky – robotickou asistentku v české škole, robotického moderátora v nadupaném českém science techparku, robospolečníka v českém důchoďáku a mnohé další, které jsme ani nestihli představit, jak rychle ta hodinka uběhla. Přítomné pány zaujala zejména robotka Harmony, poskytující sexuální služby. Máte-li také zájem, připravte si 7 000 liber a zapište se do pořadníku firmy Realbotix.com, která vzhled, osobnost či hlas svých produktů přizpůsobuje na míru dle požadavků zákazníka. Měli jsme toho ještě na srdci dost. Chtěli jsme se ještě podělit o naše zkušenosti s tvorbou poradenského chatbota, ale už nebyl čas. Tak snad příště. Bylo potřeba předat žezlo zase dalším účinkujícím.

Užili jsme si zajímavé přednášky a neméně zajímavé diskuse. Ta podstatná se točila kolem otázky „Nač vlastně potřebujeme ty roboty?“, kterou položil Ondřej Neff. Všichni kývali hlavou, že pro ně vlastně nemáme využití (pokud opravdu nechceme nahradit lidskou práci), dokud jsem se neozvala a nepřipomněla potřebu pečovatelské a ošetřovatelské služby. Najednou si přítomní uvědomili, že existuje celá řada činností, které nikdo nechce dělat, ale protože na něj máme „služebný lid“, tak to zdánlivě nikoho nepálí. Takže, milí přátelé, rozhodněte: chcete místo čtení knih prát, žehlit a umývat nádobí? No, nechť si každý odpoví sám. Minicon byl rozhodně zajímavou zkušeností i zkouškou našich improvizačních schopností (do textu jsem si musela svítit mobilem v režimu „baterka“, zatímco Honza ovládal program ohbota hmatem). Ty v akci bohužel nikdo objektivem fotoaparátu nezachytil, zato naše kuloární debaty nepostrádaly zápal a také nezbytný humor. Jinak se snad podivnosti naší doby ani přečkat nedají.