Přinášíme smutnou zprávu, že další z Žen se sovou odešla do nebytí. Po Janě Rečkové nás v pátek 4. 2. 2022 opustila i Ludmila Vaňková. Známá byla především jako autorka historických próz z období Přemyslovců a Lucemburků. Plodnou kariéru odstartoval Král železný, král zlatý a nakonec to vyústilo v tetralogii Lev a růže (1977–87), tzv. Lucemburskou trilogii (1983, 1985, 1993) nebo hexalogii o Karlovi IV. s názvem Orel a Lev (1997–1998) a další. Není bez zajímavosti, že do světa literatury vstoupila Ludmila Vaňková až po padesátce, přesto má na kontě čtyři desítky knih, jich se prodalo přibližně milion výtisků. Psát ve skutečnosti začala už v 15 letech, ale na dlouhý čas toho nechala. Ve svém životě zažila vzestupy i pády. Ze sekretářky se vypracovala na redaktorku v nakladatelství Albatros, ale kvůli svým politickým postojům nemohla dostudovat své původní obory psychologii a filozofii, ani nastoupit na vysněnou divadelní fakultu, přišla o práci a stala se výhybkářkou na železniční stanici Karlštejn. Zlom přišel až v roce 1969, kdy jsem se zúčastnila soutěže o historický román s dětským hrdinou. A tu se zrodila spisovatelka, jejíž díla oplývají nebývalou románovou šíří, bohatým dějem, vytvořených autorčinou fantazií i z nepatrných zmínek středověkých kronik, stovkou postav s romanticky vzrušujícími příběhy i porozuměním pro dávné lidské osudy. Jejím dvorním nakladatelstvím se stal Vydavatelský dům Šulc-Švarc, kde své knihy posledních třicet let vydávala. Co je ovšem důležité, psala také sci-fi a její Mosty přes propast času (1971) stále patří k úhelným kamenům české fantastické tvorby. V roce 2006 se autorka ke svým hrdinům vrátila v pokračování s názvem Čas čarodějů. Zajímavým pokusem o kosmologickou mytologii, evokující biblické motivy, je i román Genesis (2000). Jednu z jejích posledních sci-fi povídek, jež vznikla adaptací staršího námětu, najdete i v antologii Žena se sovou (2017), kterou vydalo naše nakladatelství. Předlohou pro její osobní výkladovou kartu Zvrat je tarotová karta Vůz, jež symbolizuje dramatickou změnu v našem životě, díky níž se všechny naše jistoty hroutí, předchozí způsob vnímání světa přestane fungovat a naše dosavadní realita se rozpadá. Přestože scéna vypadá zlověstně, opak je pravdou. Ztělesňuje totiž princip obnovy cestou vnitřních proměn, jež probouzí k uvědomění si toho, co je v našem nitru falešné – třeba představy a iluze o sobě nebo o druhých. Mysl má samozřejmě sklon posuzovat, že to, co se nám právě stalo, je něco zlého. Avšak je to jediná cesta k tomu, aby se nové formy, které zrály v našem nitru, zrodily a projevily. Chaos je nutný, je potřeba ho přijmout a věřit, že ztrácíme pouze to, co už je překonané a co již nepotřebujeme. Věříme, že přesně tato charakteristika vystihuje i Ludmilu Vaňkovou, její životní cestu i literární dílo, jež navždy zůstane v našich srdcích.