Zuzana Hloušková – o autorce

Vystudovala bohemistiku a sociální práci, pracuje v nevládním sektoru a několik let působila také v akademické sféře. Má podíl na vzniku několika odborných příruček ke komunitnímu plánování sociálních služeb a sestavila studii Historie spolkové činnosti na Hradecku (2001). Literární tvorbě se věnuje téměř tři dekády, především žánrům sci-fi a fantasy. Na žánr fantasy se zaměřila jako jedna z prvních také teoreticky ve své diplomové práci (2007). Účastnila se úspěšně řady literárních soutěží (např. Hranice možností, Cena Karla Čapka), ale většina její tvorby končí v šuplíku. K jejím dalším zálibám patří cestování, oblíbila si zejména Portugalsko, Itálii a Jordánsko, kam se ráda vrací. V roce 2009 publikovala v časopise Pevnost povídku Drakobijka. V roce 1999 jí vyšla u začínajícího nakladateltví Straky na vrbě sci-fi novela Volavky. V roce 2010 vydala fantasy román Čtyři klíče (2014 znovu v revidovaném znění jako e-book). Byla zakládající členkou Spolku přátel krásného slova, kde v letech 1999-2015 lektorovala literární dílny pro začínající autory, organizovala spolkové potlachy a edičně připravovala spolkové publikace, zejména sborníky oceněných prací ze soutěže O Cenu hradeckého Škrabáka a e-zin Škrabopis. Edičně se zasloužila o vznik povídkových sbírek Odpor je zbytečný (2012) a My jsme vám to říkali (2014) v žánru real prediction. Od roku 2012 působí také jako recenzentka pro portál FantasyPlanet.cz. Jejím největším edičním počinem je čtyřdílná antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky (Žena se lvem, Žena se sovou, Žena s drakem, Žena s labutí, 2016-2018). Nejnověji připravila k vydání román Vesmír s čokoládou (2019) z pera autorské dvojice Jana Rečková (in memoriam) a jejího syna Jiřího Dluhoše. Povídka Srdce z kamene se již dříve objevila v elektronickém časopise Lemurie, nyní však vyšla v revidovaném znění. Všichni si po jejím dočtení myslí, že čaroděj se nakonec s hlavní hrdinkou milostně sblížil, jenže každá skutečnost má mnoho variant, jak se mohla odehrát. A s černokněžníky to možná bylo taky trochu jinak…