Zuzana Hloušková, Jan Hloušek: Skvělé nové časy

Re-pre postapo roku 42 po P, tedy po zavedení nového operačního systému Platotel®.

Devátá povídka ze série více či méně propojených re-pre povídek poprvé vyšla v knížce Odpor je zbytečný v roce 2012.

Nabízený e-book patří do e-Čítárny pro první čtenáře za pár korun a se zvyšující se cenou podle prodaných kusů. Více o e-Čítárně v Jak nakupovat.

Ukázka z povídky

(…)
Začalo to úplně normálně. V roce 42 po P se svět změnil a můj život byl naruby…
Vlezla jsem do metra, jako asi stovky lidí v tom okamžiku. Byl pochmurný podzimní den a já spěchala domů. Pamatuju se, že jsem byla dost unavená, ostatně jako tehdy pořád. Takže poslední pohled na Hradčany proti zachmuřenému nebi, típnout u čtečky tramkartu a po pojízdných schodech se pomalu sešinout dolů… Banální, stereotypní pohyby. A jak teď člověk na ně vzpomíná!
K muzeu už metro nedojelo. Zastavilo se a nic. Lidi chvíli nereagovali, voskové obličeje v nouzovém osvětlení zůstaly nehnuté, zvyklé na občasné trucování Pragatramu. Váhala jsem, jestli vytáhnout čtečku… Pak už to trvalo příliš dlouho a hlavy se začaly rozhlížet po okolních tvářích. Začalo se něco šeptat – jako že snad nehoří jako před lety…
Ale nehořelo. Hodinu se nic nedělo. Proti všem zvyklostem nezahuhňal do interkomu vlaku ani řidič s nějakou hláškou. Lidi začali bejt dost nervózní a propadat hysterii. Pár lidí se snažilo žhavit SmartBony, ale síť nefungovala.
A nestalo se nic ani další hodinu. Zírala jsem do čtečky – už ani nevím co to bylo – ale nečetla jsem, nešlo to. I na mě už to padlo. Taky bylo jasný, že spoj v 17.40 už nestihnu. Viděla jsem, jak pár lidí zírá přes okna a dveře do tmavého tunelu a bylo jasný, že si myslej to, co já: jak se odtud dostat?
Když se nakousla třetí hodina a my furt nevěděli, co se děje, dostala jsem hlad. On takový salát z bufetu a rychlokafe na dlouho nezasytí. Vytáhla jsem bagetu, co jsem měla do vlaku, a začala žvýkat. Pár lidí si mě vyčítavě změřilo, jak můžu v takovýdle situaci jíst… Mohla jsem. Bylo to lepší než jančit.
Pak bliklo světlo a souprava se konečně pohnula. Ale jen do nejbližší stanice. Na nástupišti čekala skupina našich vojáků se samopalama přes rameno. Bylo jasný, že je zle. Že se něco děje, snad válka… Co Jirka? zařvalo moje nitro.
Mladí kluci, zralí muži, z uniforem svítily jejich bílý kožený obličeje… Otevřely se dveře a do každejch vešel jeden. Vyzval nás, abychom zachovali klid a hlavně nepoužívali žádný přístroje napojený do sítě. A taky dodal, že kdo to neudělá, toho zastřelí. A taky, že se všechno dozvíme později. Zavládlo ticho. Voják mávl hlavní a rozdělil tak část vagonu na svoji skupinu, totéž se dělo u prostředních dveří, a jak jsem si všimla, i v ostatních vagonech. Náš voják sledoval střídavě naše reakce i náramkové hodinky.
Vedlejší vagon se začal vyprazdňovat, každá skupina po 3 minutách. Pak byla řada na nás. Divila jsem se, proč už nikdo nevyšiluje, neotravuje s nesmyslnými požadavky a neútočí na vojáka se zvědavými dotazy. Pomalu jsme šli ven, ale ne k eskalátoru, na opačnou stranu do nějakých velkých dveří. Nikdy si nepamatuju, že tam byly.
Byl to vchod do protiatomovýho krytu. Spoustě lidí to došlo a jejich krok zavrávoral. Železný vrata dobrých dvacet čísel tlustý. I ve mně to hrklo, tak hrozně jako nikdy. Pochopila jsem: už nic nebude jako dřív.
(…)

Štítky: , , , , , , ,

Zatím žádné komentáře.

Napsat komentář