Poslední autodafé Sauronovy nevěsty vrátilo pachatele na místo činu – do Hradce Králové. Před hrstkou přátel a členů deskoherního klubu pak vzplála tolik proklínaná kniha znovu – a naposledy. Žádný další křest už neproběhne.

A tak jsme si scénku setkání dvou kmotrů u Orodruiny zahráli v derniéře, bohužel opět bez Františky (alternoval zase Jan Hloušek). Opět zazněly písně ze Středozemě, které nastudovala a procítěně předvedla Barbora Jankovská. Jako bonus se četla i krátká ukázka, vybrali jsme úryvek, kdy oba hlavní hrdinové odpočívají v Lórienu a Aragorn tam zpívá populární „šplouchací“ odrhovačku (str. 163-164), která tolik leží v žaludku většině našich recenzentů. Z nějaké příčiny se totiž domnívají, že je to pod úroveň elfské poezie (však to taky není elfská píseň) a že to možná není ani hodno vznešeného Dúnadana – jenže proč by se nemohl normální chlap ráchat ve vodě? Zvlášť poté, co utekl hrobníkovi z lopaty! Cožpak to není důvod k radosti? Nemá člověk v takové chvíli sklon vychutnat si každou maličkost? Třeba koupel v řece? A proč by si k tomu nemohl zpívat něco obyčejného, lidového? Je to hraničář, co se už přes padesát let toulá po Středozemi, žije v divočině a tu a tam navštěvuje všechna možná lidská, trpasličí, hobití i jiná sídla. Nemohl si ze svých toulek odnést pár popěvků, co někde slyšel? Budeme si ho pořád představovat jako hrdinu „bez bázně a hany“, který nemá svou normální lidskou stránku a jenom šustí papírem?

Pro všeobecné obveselení našeho setkání se podával míchaný drink Kletba modrého čaroděje a rozbalila zbrusu nová stolní hra Válka o prsten. Její složitá pravidla dala členům klubu Deskohraní zabrat (kam se hrabe Silmarillion!), a tak se partii nepodařilo dohrát do konce. Nikdo nevyhrál, Společenstvo se nevydalo na cestu a Prsten neskončil v Hoře osudu. Zní to jako nějaká bláznivá fanfikce? Inu, třeba se jednou dočkáme i takové. Sauronova nevěsta každopádně ctí kánon natolik, že sice příběh kráčí jinými (a klikatými) cestičkami, ale vše nakonec dopadne, jak má. I Frodina se stane součástí hobití historie, když se na stará kolena odstěhuje do malého domečku ve Studánkách. Zajímavé je právě to, v čem je Emma Surdu inovativní. Tu její pikantní hru s kánonem ocení jen pravý gurmán. Ale možná bude lepší s tím počkat na dlouhé zimní večery a teď se spíš vydat někam na cesty (a nemusí to být zrovna do Mordoru). Nechť neztrácíte dobrou náladu, ať se vydáte kamkoliv!