Tento článek je převzatý z portálu MFantasy.cz, který jako mediální partner antologie Žena se lvem připravil pro své čtenáře rozhovory se spisovatelkami z prvního dílu. Nachystal tak 4 rozhovory s 3 autorkami – v prvním na všetečné dotazy odpovídaly Vilma Kadlečková, Lenona Štiblaríková a Václava Molcarová.

Rozehřívací otázka pro všechny: Žena nebo muž? A proč?

Vilma Kadlečková: Jasně že muž! Ono se automaticky předpokládá, že autor si na místě hlavní postavy představuje sám sebe, a tím pádem se mu lépe vžívá do hrdiny stejného pohlaví. Ale já to takhle nemám. Nehodlám kazit pěkné příběhy umolousanou přítomností sebe coby osoby, takže se radši držím role komentátorky (a Pánaboha). Chudáky postavy systematicky šmíruju. Když píšu, je to, jako bych se dívala okýnkem od záchodků, jak se hrdina svléká do poslední myšlenky – čili vzhledem ke své orientaci samozřejmě radši budu šmírovat chlapy.

Povídka do antologie Žena se lvem se v tomto ohledu značně vymyká; s ohledem na zadání jsem se snažila o „ženské“ psaní, takže vznikl silně autobiografický lví řev plný frustrace a pocitu marnosti. Tak teď víte, co mi jede v hlavě, zatímco vytírám kuchyň a šiju přehoz na gauč, místo abych lítala v raketě! Obvykle takhle upřímná nebývám… Ale klídek, utíkat nemusíte, je to krátké.

Lenona Štiblaríková: Muž – lebo ich výroky, správanie, reakcie a nápady sú pre mňa nekonečným zdrojom úžasu, zábavy a inšpirácie, či už v dobrom alebo aj v zlom slova zmysle. Občas je to ako sledovať iný živočíšny druh, komunikovať s mimozemšťanom, počúvať ohučanú platňu  či spávať s celou zoo, ale keď ide o niečo naozaj vážne, je pre mňa veľkou úľavou môcť zo seba urobiť slabú a bezmocnú samičku, ktorá zúfalo potrebuje s niečím pomôcť. Je milé vidieť, ako sa vtedy snažia ukázať, že pre nich je to hračka. Odškrtnem si vec ako vybavenú a môžem ísť s kamoškou na kávu.

Václava Molcarová: Jako člověk jsem spokojená s tím, co mi bylo naděleno. Jako čtenářku otázku pohlaví vůbec neřeším. A jako autorka hrdiny střídám, ženy i muže. Baví mě prožívat příběhy odlišných postav. Ale v ich-formě častěji píšu v mužském rodě. Asi že mají chlapi všechno lehčí nebo tak ? Možná se obávám, že do ženské hrdinky bych promítala příliš vlastního soukromí.

Jaký to je pocit, když máte povídku v tak ojedinělém a odvážném projektu, jakým je Lehké fantazijno? Můžete nám ji v krátkosti představit?

Vilma Kadlečková: Od začátku téhle antologii fandím a upřímně obdivuju zarytost a ocelovou vůli, se kterou ji editorky (v čele se Zuzkou Hlouškovou) vypiplaly od prvotního letmého nápadu, všechno naplánovaly, zorganizovaly a nakonec ji vydupaly ze země, i když se všechny okolnosti spikly proti tomu. Ta knížka je i vizuálně krásná, precizně zpracovaná, příjemná do ruky. Myslím, že si ji užijí i čtenáři, a jsem moc ráda, že jsem se na tom mohla také podílet. Povídka „Bez Krásky a bez zvířete“ je tak trochu experiment, pohrává si s prolínáním reality „fantazijní“ a reality „skutečné“ – čili se dá číst dvěma různými způsoby: buď jako hororová sci-fi o prokletém domě plném mentálních pastí, nebo jako podobenství o nejšťastnější možné variantě „tradičního“ ženského osudu (což je vlastně jenom jiný druh hororu). Je na čtenáři, ke které verzi se přikloní… a jestli přijde na to, kdo je ta mrtvola v jezírku!

Lenona Štiblaríková: Posielať poviedky do projektov je v podstate vždy lotéria, klamal by ten, kto by tvrdil, že si bol prijatím svojej poviedky istý, že je to len formalita. Najprv príde vzrušenie z novej možnosti – wau, mám, som spokojná – posielam! Potom nastúpi neistota – čo ak sa im nebude páčiť? Čo ak nezapadne do predstáv o koncepcii zbierky? V duchu sa pripravujem na sklamanie a premýšľam, či som radšej nemala poslať inú poviedku. Mail neprichádza, čakanie sa stupňuje, no a potom to príde – asi si viete predstaviť ten pocit, keď sa vám zadarí v niečom, na čom vám záleží. Hej, je to tu, poviedka prešla, a tým sa zábava končí, nastupuje práca a stres. Práca na vylepšovaní poviedky a stres z toho, či sa stihnú všetky termíny, ako vyjdú ilustrácie, či to v tlačiarni nepokazí nejaký škriatok a napokon – ako zbierku príjmu čitatelia. Kniha sa podarila, je nádherná, páči sa mi aj formát – akurát do kabelky, čítanie som si užila.

Moja poviedka je kratučká, experimentálna, osekaná na dreň. Ide v podstate o dialóg dvoch ľudí – dievčatka a starej mamy. Každá veta v nej je dôležitá, nejde len o informáciu v rozhovore, ale o vyjadrenie vzťahov, o rôznych pocitoch, o výchovu, trest a odpustenie. Z úzadia postupne vystúpi príbeh, ktorý postavy priviedol do načrtnutej situácie. Napriek jej krátkosti som sa k nej často vracala, prerábala ju, dumala nad každým slovom, menila ich.

Václava Molcarová: Pocitů mi antologie ženských povídek přinesla spoustu – radost, nadšení, hrdost, touhu vyrovnat se zkušenějším, obavy ze selhání, nervozitu z toho, jak sborník přijmou čtenáři… Ale nejvíc určitě cítím radost. V mé povídce „Běžím daleko, žiju blízko“ utíkají hrdinky příběhu, jež se nese ve dvou časových liniích, za svým snem, hledají cestu, která vede k životu, po kterém touží. Jenže každý únik stejně končí návratem zpět, domů. Protože bez vyrovnání s minulostí, bez boje se žádné sny nesplní. Na konci je čeká změna, nový svět či přátelé, anebo smrt.

Prozraďte nám, jak dlouho trvalo, než jste napsala svou povídku pro Ženu se lvem? Byl to nápad čistě vymyšlený pro antologii nebo ve vás dřímal už delší čas a konečně mohl jít ven?

Vilma Kadlečková: Asi deset let. Dřímal. Vlastní sepsání trvalo přibližně týden, ale kdyby nebylo nutnosti dodat povídku do antologie, dřímal by dál.

Lenona Štiblaríková: Poviedku som mala uloženú ako prvopis – hrubo spracovanú verziu, bolo ju treba rozvinúť, vyšperkovať a dotvoriť, aby vyznela jej atmosféra. Bola to zábava. Keď mi neskôr Zuzka Hloušková poslala ilustráciu k mojej karte – Spravodlivosť – ohromilo ma, ako perfektne ma ilustrátor vystihol. Som totiž narodená v októbri – v znamení váh a spravodlivosť mám takmer v každom horoskope plus tá akčná póza… celá ja!

Václava Molcarová: Povídka nevznikala původně pro tuto antologii. Psala jsem ji asi dva měsíce, někdy v té době, kdy jsem běhala první maratony a začala pokukovat po ještě delších tratích. Vysnila jsem si běh exotickou krajinou, trailový závod, celou tu cestu. I pro mě je běh únikem z běžného náročného života.

Vaše tarotem inspirované karty u povídek nesou označení OSUD (Vilma Kadlečková), SPRAVEDLNOST (Lenona Štiblaríková) a CESTA (Václava Molcarová). Je možné nám sdělit výklad vaší karty a něco nám o ní povědět ze zákulisí?

Vilma Kadlečková: Pokud vím, tuhle kartu mi vybraly editorky spíš kvůli mým předchozím knihám z argenitového vesmíru. Tam Osud hraje velkou roli: hrdinové na něj věří, hrají Dlouhou hru pro jeho potěšení a snaží se ho naplnit – nebo se mu naopak zuřivě vzpírají. I já to dělám: spřádám postavám osud, ale když se některá tvrdohlavě brání, tu vytouženou volnost jí dám. Psaní je trochu jako tkaní tapiserie a proplétání nitek. Nakonec se všechno musí spojit dohromady – takže se hodí, že mám na kartě takový epesní šicí stroj! A také ten je vlastně symbolický. To, že má člověk podobný „nástroj Osudu“ k ruce, nám všem dává naději: sice jsme omezeni tím, že nám nějaká nit Osudu byla přidělena a jinou nedostaneme – ale co si z ní ušijeme, to je na nás.

Lenona Štiblaríková: Moja karta je jasná – Spravodlivosť je slepá, aby súdila nestranne, aby nevidela ilúzie a falošné vízie. Môže napomínať, karhať  a trestať, ale je aj symbolom finančnej rovnováhy a obchodného talentu. Pri krste na Fenixcone v Brne som zbierke zaželala veľa spokojných čitateľov, spravodlivú odozvu na knihu a obchodný úspech – neviem, či niekedy vyhrám v tombole, ale či som bola dobrou sudičkou, to sa dozviem z toho, ako sa Žene se lvem zadarí.

Václava Molcarová: To, že na mě připadla karta CESTA, mě naprosto nadchlo. Sama bych si ji vybrala. Cesta pro mě znamená symbol změny, nových možností i zážitků. Je to výzva – náročná, nejistá, ale jediná možná, když se chce člověk posunout vpřed.

Závěrečná otázka pro všechny: Je něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům MFantasy?

Vilma Kadlečková: „Bez Krásky a bez zvířete“ je čistě o ženách. Jestli ode mě chcete naopak nějaké chlapy, čtěte Mycelium. Rë Akkütlix! Snad obojí přežijete ve zdraví.

Lenona Štiblaríková: Nech ďalej sledujú tento projekt a držia nám palce, lebo prvou knihou len začíname, ďalšie tri budú nasledovať. Pomaly sa k nám blíži Valentín, pre skalných fanov aj MDŽ, zišlo by sa prejaviť pozornosť , tak prečo nie kvetom a touto knižkou?

Václava Molcarová: Čtěte Ženu se lvem!