Nastala sobota 21. 1. a v prostorách tělocvičny ZŠ Grafická na pražském Smíchově, kam se letošní Tolkiencon vrátil po dvouleté pauze způsobené pandemií, bylo skoro plno, když jsme se tam konečně i přes sněhovou kalamitu propracovali. V bílé tmě (podotýkám, že se blížilo deset minut na poledne) jsme rychle zabrali poslední parkovací místo u zasněžené cedule, popadli rekvizity a proklouzali se nejrychlejší cestou na místo konání (nebo conání?) I přes velmi důsledné upozornění v pokynech organizátorů jsme si zapomněli přezůvky a odsoudili se tak celý den zouvat. Bosky jsme tedy vpelášili k lektorskému stolku, nahráli prezentaci, pozdravili Františku Vrbenskou a už se jelo.

Zpočátku bylo těžké naladit se na neznámé publikum, neboť jsme na tento con zavítali poprvé, ale nakonec se ukázalo, že si v mnohém rozumíme. Bylo vidět, že představa vydávání fanfikcí tiskem se některých posluchačů hodně osobně dotýká. To se dá samozřejmě pochopit, že když milovníkům někdo sahá na oblíbený svět a mění ho, se to nemusí líbit, ačkoliv fanfikcí ze Středozemě jsou mraky. A líbit se to nemusí ani Tolkien Estate, která vlastní majetková autorská práva. Jistě, od toho musí být nějaká kniha první, aby se pokusila něco prolomit.

Diskuse nad osudem fanfiction se tentokrát rozvinula hutná a peprná, zapojila se svými postřehy Františka i Tess, která se zabývá potterovskou fanfikcí. Některé otázky se týkaly etiky, nakolik jsme se zamysleli nad tím, jak by se to líbilo samotnému J. R. R. Tolkienovi. Jeho názor na fanfikce nebyl nikde zaznamenán, ovšem můžeme vycházet z toho, co vyjádřil přímo ve svém díle. Citujeme z Knihy ztracených pověstí:

„Poté Ilúvatar řekl: Příběh, který jsem vám předložil, místa plná krásy, která jsem vám představil jako dějiště, kde se běh dějin rozvine a uskuteční, jste spatřili jen jako osnovu. Nevyplnil jsem všechny prostory, nezjevil jsem vám všechny ornamenty krásy, jíž je má mysl plná. Toužím po tom, abyste nyní zpívali o mém námětu velkou a slavnou hudbu. Mnohému jsem vás naučil. A zažehl jsem ve vás Tajný oheň. Užijte tedy svou mysl a moc, rozhojněte krásnu mého námětu každý svým vlastním způsobem. A já budu sedět a naslouchat. A budu plný radosti, že skrze vás povstalo v Písni tolik krásy.“

Nejvíce se debatovalo o autorském zákoně, jak jinak taky. S jásotem jsme uvítali čerstvou novelu, v níž byla udělena volná licence pro pastiše. Snad časem dojde i na fanfiction…

Na závěr naší přednášky jsme přistoupili ke křtu Sauronovy nevěsty. Nejprve zazněla baladická píseň v podání folkové zpěvačky Barbory Jankovské. Pak obě kmotry – Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková – uvedly samotný obřad krátkou forbínou na téma „Kde soudruzi z Mordoru udělali chybu?“, načež oheň, kterým měla být kniha pokřtěna, zapálil nejen Jeden prsten, ale i samotnou maketu hory Orodruiny. Náš rekvizitář Honza musel v tu chvíli odložit focení a přiběhnout s hasicím sprejem. Všechno nakonec dobře dopadlo a smíchovskou základku jsme nepodpálili. Jenom nás asi nepřekvapí, že nás už příště na Tolkiencon nepozvou. Nejspíš tam budeme mít zákaz vstupu. A nejen kvůli tomu ohni. Sauronova nevěsta je totiž provokací par excellence. Svou troufalostí, matoucím názvem, easter eggem na obálce, svým ženským viděním světa, svou uvěřitelností i mystifikací zároveň. Skutečná literární pocta Mistrovi, i když to tak mnozí nevidí. Nezbývá, než abyste se přesvědčili sami.