Iva Mrkvičková: Sver
Prochladnete na severském ostrově Ivy Mrkvičkové, zatímco se jedna průzkumná loupežnická výprava stane tím nejlepším pro oba národy s rozdílnými magickými schopnostmi.
- Autor: Iva Mrkvičková
- Žánr: epická fantasy
- Rozsah: 39 stran
- Dostupné formáty: pdf, epub
-
Sver (e-book)5 Kč
Nabízený e-book patří do e-Čítárny pro první čtenáře za pár korun a se zvyšující se cenou podle prodaných kusů. Více o e-Čítárně v Jak nakupovat.
Povídka vyšla v knize Žena se sovou (2017). Vypráví jednu z epizod bojů o Doubín. Celý příběh vzniká už sedmým rokem, v nejbližší době se (snad) dočká dokončení první díl s názvem Ringi: síla kmene. Při psaní povídky autorku inspirovalo vyprávění česko‑grónských manželů Klempířových o grónském povětří a vlastní mrznoucí dech při přespávání venku. K povídce se váže výkladová karta Samota.
Význam karty Samota
Osamělá žena kráčí po pobřeží, odkud odplouvá poslední loď, ale ona na ni nenastoupila. Ocitá se daleko od vlivu druhých a ztělesňuje osobní rozjímání. Zde se oddává své samotě, která pročišťuje a zjasňuje myšlenky, a nic ji nerozptyluje. Myšlenky přicházejí a míjejí, volně je odnáší vítr. Pouze v nehybné mysli se podobně jako na klidné vodní hladině svět zrcadlí správně. Vzdálenost strohých břehů a prázdné oblohy sice zesiluje její osamění, ale zároveň poskytuje širší perspektivu a jasnější pohled, který hledá. Každý z nás potřebuje chvíle, které patří jen jemu. Když jsme sami, naším jediným společníkem jsou naše myšlenky. Fyzická vzdálenost nebo citové odloučení nám mohou posloužit k tomu, abychom získali hlubší porozumění, dát nám jasnější vidění celku. Můžeme tak získat komplexnější přehled a dojít ke zcela novým závěrům. Takové chvíle mohou občerstvit naši duši a znovu „nabít“ naše síly, ale musíme být opatrní, aby naše odloučení nebylo příliš hluboké, aby se nevymklo kontrole. Pokud se totiž od ostatních vzdálíme příliš, můžeme tím ztratit možnost návratu.
Osamělá žena kráčí po pobřeží, odkud odplouvá poslední loď, ale ona na ni nenastoupila. Ocitá se daleko od vlivu druhých a ztělesňuje osobní rozjímání. Zde se oddává své samotě, která pročišťuje a zjasňuje myšlenky, a nic ji nerozptyluje. Myšlenky přicházejí a míjejí, volně je odnáší vítr. Pouze v nehybné mysli se podobně jako na klidné vodní hladině svět zrcadlí správně. Vzdálenost strohých břehů a prázdné oblohy sice zesiluje její osamění, ale zároveň poskytuje širší perspektivu a jasnější pohled, který hledá. Každý z nás potřebuje chvíle, které patří jen jemu. Když jsme sami, naším jediným společníkem jsou naše myšlenky. Fyzická vzdálenost nebo citové odloučení nám mohou posloužit k tomu, abychom získali hlubší porozumění, dát nám jasnější vidění celku. Můžeme tak získat komplexnější přehled a dojít ke zcela novým závěrům. Takové chvíle mohou občerstvit naši duši a znovu „nabít“ naše síly, ale musíme být opatrní, aby naše odloučení nebylo příliš hluboké, aby se nevymklo kontrole. Pokud se totiž od ostatních vzdálíme příliš, můžeme tím ztratit možnost návratu.
Zatím žádné komentáře.